|
||
| « PROFIL | CESTOVÁNÍ/AKCE | FOTOGALERIE | SHOW | ODKAZY | KONTAKT | |
|
||
Lenora - Praha nonstopnonstop splutí úseku řeky Vltavy Lenora - Praha v 80. a 90. letech© Jana Koucká & Jan Brdlík, listopad 2012
  
Michal mně požádal, zda nemám nějaké zápisky ze závodu Vltava Non STOP z roku 1990. Nemám, ale zkusila jsem zavzpomínat a pamatuji si 
Jsem (dále jen Honza) sám doma, pustil jsem Rádio Beat, a toto je výsledek:
Strůjce a hlavní viník je zakladatel a ředitel závodu, vlastně byli dva - nevím, který z nich byl důležitější, zda Ferdyš (Jiří Vokřál), typický arijec, nebo Petr Janík. Důležitá byla volba lodí, ale ať se rozkrájím nevzpomenu si na stopro na čem jsme jeli, i když mi Jana ukázala fotky z té doby. Řešili jsme zda Orlice, která když nabere rychlost dobře drží směr, nebo Malše, která je lehká, točivá, bohužel s rizikem, že je nízká a kdyby byl na Lipně silný vítr, tak by to mohlo být osudné při hlubším ponoru s tříčlennou posádkou, ač jsme měli silně odlehčenou bagáž. Problém s vysokými vlnami mohl být opravdu velký problém, zvláště při přejezdu Lipna v noci. Zalití lodě vlnami způsobenými silným větrem přímo na Lipně jsem na vlastní kůži zažil a to ve dne! A tak jsme to riskli - vítr nebude - a zvolili jsme určitě Malše. Hlavním důvodem bylo časté přenášení a síly k tomu potřebné s ohledem na plastová vixvajlantová kolečka, na kterých budeme lodě velmi často převážet. Abychom neskončili hned na začátku při prvním přenášení, resp. překonání několika kilometrové vzdálenosti z hráze Lipna do Vyššího Brodu, Miloš zajistil zdokonalení modrooranžových koleček. Místo plastového uložení hřídele nechal vyrobit kovová pouzdra, aby se plast nespekl, jak se to stalo v minulých ročnících a to hned na počátku mezi Lipnem a Vyšším Brodem. Dost posádek na tom pohořelo. Nosit lodě na ramennou by bylo na odpis. Bez dokonalých koleček je to risk.
Před naší účastí byl naplánován puťák na Vltavu za účelem prohlídky tratě. Později se ukázalo, že to bylo velmi prozřetelné. I když pro místo tehdejší výstavby Temelína se to netýkalo. Krajina se zde měnila každý den a poznatky z léta byly nakonec k ničemu. Ale o tom až na místě, až tam dojedeme.
Od startu až na Lipenskou hráz pádlovat ve třech.
Nikdo z nás šesti jsme netušil, do čeho jdeme, ale hec, chuť a „mládí“ vyhrálo. Stanovily se tříčlenné posádky Jana, Jestřáb, Raneček a Zrzek, Miloš, Honza. Na pátek jsem si vzal dovolenou! Odjížděli jsme ve čtvrtek odpoledne z loděnice Kotvy ze Žlutých lázní. Byl nás plný autobus a s naloženým vlekem jsme již za tmy dorazili do Lenory (možná to byl Soumarský most). Zde již čekali další šílenci s loděmi, kteří se sem dopravili po vlastní ose. Před startem všichni vyslechli podrobnou instruktáž skalních jezdců - Ferdyše a Janíka. „Vždy jedou dvě lodě pohromadě a nikdy nesmí jedna loď nechat tu druhou osudu a ujet“! Toto opatření bylo zavedeno po průšvihu, který se stal při minulém ročníku, kdy se samostatná loď potopila díky vysokým vlnám a silnému větru v nejširším místě Lipna. Tříčlennou posádku s velkým štěstím vylovila jiná okolo náhodou proplouvající loď. Upozornili nás, že hladina Lipna je o několik metrů nižší než je obvyklé a před vzdutím nad Novou Pecí se objevily staré rozbořené jezy, které jsou jinak normálně pod vodou. Proto opatrně ať nás to nepřekvapí, jsou asi dva, nebo byl jeden? To si již nepamatuji, ale bylo to tam. Hlavní informací bylo, že pod Hlubokou se staví nový jez, je tam rozlehlé jezero, že se máme držet u pravého břehu a dál je řeka přerušena stavbou hráze, kde se voda žene do nějaké úzké průrvy a tak do toho nesmíme vjet! Je to slyšet již z dálky. Nakonec dobrá rada – „kdo stihne dojet včas na hráz Orlíku, tak ho převezou výtahem dolů bez přenášení do Solenic. Je to domluveno“, ale byl v tom háček – ten časový limit. A bylo to tu - přesně o půlnoci ze čtvrtka na pátek bylo odstartováno jako na Le Mans.
Ale dále k závodu. Najednou hukot, že by zase nějaké peřeje? Ne, byla to ta rozbitá rozervaná šlajsna, která byla jindy pod vodou. Rychlá voda, pár ran do dna od kamenů a bylo to za námi. Pak se vše uklidnilo a byli jsme na „vzdutí“- ale něco bylo jinak. Pluli jsme hlubokým bahnitým korytem, kde jindy byla souvislá hladina jezera. Do okolí nebylo vidět. Korytem jsme dorazili skoro až před N. Pec. Před námi se konečně rozprostřely širé vodní pláně Lipna, (těch bylo další dny a noci ještě několik s ubývajícími silami děsnějších). Největší frajeřina si myslím byla, že jsme měli Ranečkovy azimuty z prázdninového puťáku. Volba lodí také klapla, vítr nebyl, snad ani mírný a tak jsme to po klidné hladině jezera střihali nejkratší možnou trasou. Tato vychytávka znamenala, že jsme nechali skoro všechny za sebou, až na možná dvě lodě před námi. Na hráz jsem dojížděli za ranního rozbřesku. Slunce se začalo klubat z mlhy – trošku kávy, hlavně žádné zdržování, nasadit Milošem upravená, vzduchem chlazená kolečka pod lodě a již jsme uháněli dolů po silnici. Za krásného slunečného rána si to kolečka jen svištěla. (s odstupem času mohu v tuto chvíli konstatovat, že nám to Miloš s Ranečkem hodně ulehčili ba, mohli bychom konstatovat, že nám to vyhráli, i když jsme nedojeli na prvním místě). Když k tomu všemu přidáme hrubou sílu pádlování, byl kvalitní výsledek zaručen. Konečně naše známé tábořiště pod hrází ve Vyšším Brodě. Na prohlídku kláštera nebyl čas. Nějaká ta svačinka, převléknout – bude asi hezký slunečný den (a také byl), zabalení, přebalení a dál. Nastal čas důležitého rozhodování. Muselo se určit, kdo bude odpočívat a která dvojice pojede dál a pak v jakém pořadí se budeme v dalších hodinách na trase střídat. Vše rozhodlo chladnokrevné střihání. Nikdy jsem nic pořádného nevystřihal, ani lívaneček ani turecký med, když na konci puťáků byl vážný nedostatek jídla. V tradici jsem pokračoval i nyní. Vystřihnul jsem si poslední střídání. Tudíž pádlovat dalších několik hodin dále. Naštěstí jsem v tom nebyl sám. U nás první střídal Miloš a za ním Zrzek. Nasedli jsme. První jedou zkušení mazáci, Jestřáb a Raneček s Janou. Nepamatuji jak střídali, ale domnívám se, že Jana odpočívala, když já jel. Miloš se zavrtal do spacáku. Hned ve Vyšším Brodu je první jez a šlajsna. Odpočívající museli ze spacáku ven. A to se opakovalo celý den a celou další noc dost často, protože celá trasa z Vyššího Brodu do Týna je samé přenášení. Důležité ale bylo, že se nemuselo pádlovat. Zde jsem asi musel zavzpomínat na svou první Vltavu. Přede mnou seděl o hlavu větší a cca o 10 kg silnější háček. Jmenoval se Jiří Beránek a říkali jsme mu Berčus. Vedoucí Jarda Kotrč se od té doby bavil jen na náš účet. Asi věděl, co bude následovat a tak to na nás pěkně narafičil. Vpluli jsme do šlajsny i s bagáží a vrazili přídí (tenkrát to byla také Malše) do první vysoké vlny, nabrali pak do další a další, nabírali jsme více a více vody a zanořovali se stále hlouběji jako když jde ponorka pod vodu. I když byla loď plná vody a bágly plavaly všude kolem nás my neustále pádlovali vpřed. Tak jsme bez větších problémů přešli do plavání. Všichni na břehu řvali smíchy. Pak to bylo časté téma večer u ohně. Zase jsem odbočil, ale patřilo to k místu. Stopro jsem si na to tenkrát vzpomněl jako nyní. Některé zážitky z hlavy nevymažeš.
A jedeme dál: 
Herbertov u mě vyvolává další supr vzpomínky na úžasnou záchranářskou akci. S Jestřábem, Petrem Vlachem a Zrzkem jsme se převtělili v žabí muže, které jsme zde předváděli. Večer v hospodě na fotbale (MS), ve dne, kdy slunce pálilo jsme v plavkách stáli u břehu v ledové vodě a zachraňovali převrácené závodníky nebo oni nás. Pár závodníků jsme vytáhli z lodě ven, aniž bychom jim dali šanci a čas na možného eskymáka a pokračovat v závodu. Vše nám prošlo, nikdo se neutopil a my jsme si užili.
A jedeme dále: I v tomto srabu, ve kterém jsme se byli jsme s láskou zavzpomínali na slavný Budějovický- Doudlebský salát a na Lubora, který jistě doma spí v teplých peřinkách a neví nic o světě, ve kterém jsme skončili. Byli jsme ve slepé uličce. Vrátit se, to bylo zcela nemožné a dopředu – kam? Do ještě hlubšího bahna nebo čekat až se rozední? Jak je možné, že jsme se tak odchýlili od instrukcí na startu a nedrželi se toho proklatého pravého břehu? Někde se stala chybička. Nemohli jsme přece čekat na ranní úsvit, vše by přišlo nazmar. Zoufalá situace. Ač tma, všichni jsme měli oči navrch a každý měl nějaký ten nápad co zachrání svět a nás. Orientace žádná, jen temnotemná tma a naše skomírající baterky, které ve zvířeném bahně pátraly po nějakém tom pohybu vody, abychom mohli alespoň určit směr, kterým řeka teče a kam asi pádlovat i když o pádlování v tom bahně nemohla v tu chvíli být ani řeč. Ztichli jsme a zaposlouchali se do posvátného černého ticha jen spoře osvíceného Pajdou, které se okolo nás rozprostřelo. V této tiché, skoro hororové realitě jsme pozvolna začali z velké dálky vnímat něco co by mohlo být jako zvuk peřejí nebo rychle tekoucí vody. Směr kalné vody mezi zbytky trávy z bývalých luk tomu nasvědčoval. Ještě ale nebylo vyhráno. Museli jsme se prošťouchat hlubokým bahnem. Všichni, včetně odpočívajících, kteří museli vylézt z teplých spacáků jsme zabrali a jak to jen šlo v řídkém bahně se prodírali s největším úsilím k našim domnělým peřejím. Naštěstí každým okamžikem zvuk sílil, hloubka vody se stávala přijatelnější a bahna ubývalo. To nás posílilo a brzy jsme se opět ocitli v tekoucí řece. Mohli jsme jet dál. Dojeli jsme do vorařské vesničky Purkarec. Možná bylo něco kolem půlnoci, možná tak 2 hoďky po ní, jen vím, že to bylo hodně pozdě. Zdrcující zážitek z předchozích hodin zde byl rychle smazán úplně opačným, když na nás nad purkareckým jezem někdo zavolal „Ahoj pojďte si dát teplou gulášovou polévku“. Zde opět musím konstatovat, že s odstupem času to musela být gulášová polévka, protože větší slast a štěstí jsem do té doby nepoznal. Kdo to byl, zda nějaký místní nadšenec, co se o závodu dověděl nebo to zorganizoval Ferdyš s Janíkem to si nevzpomenu, vcelku je to ale fuk, byla to ohromná vzpruha. Řekl nám, že nad Týnem je ve výstavbě hráz, a že se řeka valí nějakou průrvou s dráty dovnitř ať si dáme pozor. Mezi touto instruktáží a slastným pomlaskáváním se najednou ze tmy vynořila loď. Nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Byla to posádka s těmi mladými namakanými kluky,kteří nás předešlého dne pod Vyšším Brodem předjeli. Řekli nám, že také skončili pod Hlubokou v bahně. Navíc si jeden z nich pohmoždil nohu tak, že při přenášení byl vyřazen z provozu. Požádali nás, zda by s námi mohli pokračovat dále. „Jasně“- rozloučili jsme se s gulášovým andělem a jeli jsme dál. Vltava si klidně ševelila a my po ní uháněli vstříc dalšímu silnému zážitku uprostřed noci. Ještě nám v uších znělo varování o hrůzné průrvě v betonové hrázi, když se posádka kluků, kteří neohroženě razili v měsíčním světle svým hlubokým kýlem Orlice cestu před námi, nám najednou zmizeli z očí a to tak rychle. že jsme jen zaslechli „Bacha jez“. A byli pryč. Prostě zmizeli. Naše reakce byly okamžité. Ve vteřině jsme byli u břehu a již jsme vybíhali abychom zjistili co se děje, co to je za jez a jak to s kluky dopadlo. Naštěstí byli v pohodě. Se šťastnými úsměvy nám šli již naproti řka, že najednou to začalo téct rychleji a byly ve šlajsně. Dříve než mohli vůbec nějak zareagovat byli dole. Pobíhali jsme po břehu a baterky rozřezávaly tmu a zkoumaly šlajsnu. Byla neškodná. Žádné vysoké vlny. které by ohrozily odpočívajícím suché spacáky. Projeli jsme i my. Ale dále jsme již jeli s daleko větší obezřetností. Jednak se blížila stavba hráze a nebyli jsme si jistí. zda tu nebude ještě nějaký nečekaný jez na který nás gulášový anděl zapomněl pod tíhou našich zážitků a vplutí kluků s Orlicí na scénu upozornit. Projížděli jsme úzkým vysokým travnatým korytem, měsíc ozařoval kalnou vodu. která v těchto místech uháněla jako o závod, stačilo jen udržovat přímý směr. Ale pomalu s ubíhajícími metry za námi se odkudsi z předu začal vkrádat do ticha zprvu mírný, ale stále hlasitější a mocnější neklidný hukot řeky. Myslím, že jsem chtěl přistávat u břehu daleko dřív než to bylo nutné, protože ten hukot se stupňoval víc a více. Vše umocněno tmou a únavou z další probdělé noci jsem se snad začal i trochu bát. Určitě jsem nebyl sám. Na to bych i vsadil. Do čeho jsme se to pustili? Během chvilky to bylo tady. Hukot zesílil na nejvyšší možnou mez a my museli přistát u pravého břehu. Naštěstí tam byla jakási písčina, kam jsme vytáhli všechny tři lodě. Nikdo nepokračoval dál, to by byla sebevražda. Zatím jsme se drželi všech dobrých rad anděla. Nikde žádná chybička, ta by zde znamenala a mohla by přerůst v hodně ošklivou, dalo by se říci fatální chybu. Klidné přistávání mě opět dalo chuť do života a dalšího nekonečného pádlování. Zatím nás ale čekalo přenášení. Ohlédl jsem se jako ostatní. Nevěřícně jsme zírali na to, co v řece postavili. V ne moc širokém korytě se ve tmě k nebi tyčily dvě vysoké betonové stěny vymezující úzkou průrvu. Ta se uvnitř ještě navíc ježila betonářskými tyčemi trčícími ze stěn. Do toho se v těchto místech rvala celá řeka za děsivého hukotu a končila drcená ohromnými balvany pod hrází, které měly divoký živel zkrotit. V betonových stěnách to vřelo. Mlžný opar a vysoko cákající vodní tříšť byla osvícená sporou lampou měsíce Pajdy a to ještě umocňovalo toto děsuplné divadlo. Mezitím někdo zjistil kudy bude nejlépe vše přenést. Bylo to stavbou nahoru a dolu po nějakém hlínoštěrkového kopci. Pomohli jsem i klukům s Orlicí a dál všichni pokračovali již po klidné Vltavě k Týnu. Ještě jsme se ani neoklepali z předchozích zážitků a již tu nastal další problém. Zastavil nás první jez nad Týnem. Po klasickém přetažení jezu uprostřed řeky jsme pod ním zjistili, že se voda někam ztratila a uvízli jsme mezi kamením ve stojaté smradlavé vodě. Dál pádlovat nešlo. Totálně vyprahlé koryto. Museli jsme vytáhnout lodě na přístupný levý břeh, nasadit kolečka a vyrazili jsme po silnici mezi baráčky Týnského předměstí. V záři pouličních lamp táhla banda šílenců s loděmi, pod nimi kolečka a hledala cestu k vodě na dolním konci Týna. Ztratili jsme v uličkách orientaci. Stejně nasedat uprostřed Týna nemělo cenu. Ten v centru skýtá několik podobných atrakcí s přenášením. Bylo brzo, aby již bylo ráno, zároveň pozdě, aby byla ještě noc. Pomalu se rozsvěcovala světla v oknech a lidé se připravovali na sobotní ráno. Když jsme došli na konec Týna a našli přístup k vodě na bývalém starém tábořišti, kde končila většina puťáků, začalo svítat. Z ranní mlhy nad hladinou se vynořila další betonová stavba hráze pro Temelín. Voda v řece líně plynula a nám nezbývalo nic jiného než pokračovat po vodě dále. Rozednilo se. Rozloučili jsme se s Orlicí plnou namakaných kluků, popřáli si navzájem hodně štěstí, zamávali jim a již jsme je nikdy nespatřili. Zde se musím zastavit a říci, že během cesty jsem zažil asi tři šťastné chvilky. Ne, že bych byl neuznalý a zatlačil vzpomínky na anděla s gulášem do pozadí, ale v tuto chvíli když pod Týnem za mírného splouvání směrem k soutoku Vltavy s Lužnicí Jana vykouzlila snídani ze své tajné špajzky a rozdala jahodový jogurt s upraženými vločkami s cukrem, oříšky a rozinkami byl anděl s polévkou fuč, prostě zapomenut. Možná to byl jogurt bílý, možná nebyl jogurt žádný, ale i po 22 letech vzpomínám, že to byl zážitek tak silný. Proto musím trvat na jogurtu jahodovém! Promiň anděli, ale v situaci po probdělé noci a s blížící se další, patří tento moment na první místo mého bodování šťastných chvilek. O dalších podobných momentech se zmíním opět na příhodném místě. Po cestě kalorické bomby a termosky s teplou kávu Nedalo se nic dělat, flákání skončilo. Museli jsme jít makat. Usedl jsem na své místo vzadu na kozlíku a jeli jsme směr hráz Orlík. Někde tady jsem se konečně poprvé dostal k odpočinku, který nebyl přerušován žádným přenášením. V polospánku jen registruji další Zrzkovu příhodu s toaletním papírem. Když na mě zavolali Honzo vstávej byl Raneček s Jestřábem a Janou daleko před námi. Dalo by se říci, že v nedohlednu. Zrzkovo odskočení nás stálo drahocenné minuty. Na psychice to nepřidalo. Navíc začal foukat klasický lehký protivítr a posádka před námi se začala vzdalovat stále více. Sil ubývalo a na hráz daleko. Instinktivně jsme se drželi vzdáleného bodu jako azimutu. Museli jsem dojet na přehradu včas, abychom stihli hrázného a výtah dolů. To se podařilo díky zarputilé jízdě posádky před námi. Konečně jsme na hráz Orlíku dorazili i my. Již nás čekali. Vpluli jsme přímo do klece výtahu napůl ponořeného do vody a usedli na kovové lavice. Veškerá námaha se vyplatila. Obsluha výtahu nám sdělila, že jsme poslední, koho ten den převáží. Polilo nás hřejivé teplo štěstí, že jsme nemuseli převážet lodě na kolečkách až do Solenic. (Zde to bude asi ten druhý šťastný okamžik tohoto putování. Nechci nechat anděla v zapomnění a tak ho řadím na stejnou úroveň k tomuto okamžiku, být ve správnou dobu na správném místě). Doufám, že to tak prožívali i všichni okolo mě i s hrázným, který byl asi také blahem bez sebe, ale úplně z jiného důvodu. Právě mu končí šichta a může jít do hospody. Ostatní blbci ať mu vlezou na záda a přenesou si to sami. Výtah se dal do pohybu a za chvilku jsme byli dole. S úsměvem na rtech aniž by něco řekl se s námi rozloučil. Vyklouzli jsme z výtahu a hned si to namířili k solenickému přístavišti. Zde byla dovršena a zúročena dokonalá příprava a taktika, jak jsem na začátku zmínil. Možná to bylo zde, nebo snad dříve, Jestřáb pronesl myšlenku, že to přijde dost zvláštní míjet tolik našich tábořišť během několika „málo“ hodin, na které jinak máme spoustu času a jedeme je normálně 14 dnů. Odpočinek zase skončil. Blížilo se skoro finále. Bylo pozdní odpoledne. Vyrazili jsme dál. Čekala nás poslední noc tvrdé dřiny jen a jen olej a přenášení po vlastní ose. Co na mě po cestě ještě čeká? Proč nezahodím pádlo a jednoduše si nelehnu? Prostě to nejde nejsem tu sám.
Byla neděle ráno. Netuším, jak jsem se dostal do postele, ale vím, že jsem se probudil u Ivy opět do tmy. To, že jsem již pod peřinou v posteli asi byla ta poslední šťastná chvilka od vyplutí na Šumavě. Byla neděle večer. A zítra jdu do práce.
 |
Postřehy a vzpomínky účastníků akce v 80. a 90. letech. Míra přesnosti je nepřímo úměrná jejich skleróze. Dost možná se tedy nejelo z Lenory, ale až od Soumarského mostu. Též líčení útrap může odrážet míru, s jakou je ochoten vypravěč si splutí zopakovat ;-)
Tak dlouho do nás, a hlavně do Jestřába, vandrovali, až se poddal. Jejich posměšné poznámky v loděnici při našich schůzkách si ještě i po těch letech někde vzadu ve vzpomínkách vybavuji. „Kdo nejel Lenoru – Praha není žádný tvrdý kanadský chlap“.
Hromadný úprk k lodím, naskákat a co nejrychleji urvat co nejvýhodnější přední místo v úzkém klikatícím se korytu líně plynoucí studené Teplé Vltavy. V tom zmatku a ve tmě hned na startu se některé z posádek ihned seznámily se studenou vodou a odzkoušely si jí na vlastní kůži. Nemohu nevzpomenout na Botič a svou show na singlu také hned na startu, když jsem se při nasedání okamžitě cvakl a ukončil vše lopingem na Grebovce.
Přesto mám z této noci asi tak dvě světlejší chvilky kdy se mi něco zapsalo do paměti.
Řvaní naštvaných rybářů, že jedeme blízko břehu a trháme jim vlasce. To bylo někde na Slapech a ukrutnou tmu s krizí šílené únavy mezi štěchovickými skalami.
Nevybavuje se mi již ani jedno přenášení, vůbec nevím, zda jsem ještě někdy střídal a byl ve spacáku, jen vím to, že jsem si vystřihal dojezd do Prahy. Do spacáku jsem již asi nevlezl. Z posledních okamžiků se mi jen vybavuje focení u majáku v Praze v nějaké cizí loděnici. Nevzpomínám již na to, že na nás čekal Ran s polévkou. Kdo uklidil lodě a věci? Do naší domovské loděnice pod Vyšehradem jsme dopluli v ranním pološeru.